Příběh: Proč?

Když sis mě přinesl domů jako malou chlupatou kouli, všici jste se nade mnou rozplýali.. ta žena i tvoje děti. Drbali jste mě a muchlali, nosili a šišlali na mne. Měl jsem krásný heboučký kožíšek, protože vám to nedalo a měkkým kartáčem jste mi denně projížděli chlupy a mě to bylo tak příjemné.. ležel jsem na boku a slintal blahem. Letěl jsem za každým míčkem jen proto, abych ho přinesl a vy jste mi ho znova hodili a já za ním zase rád běžel a tak pořád dokola.. Jak jsem rostl tak už nešlo mě chovat, protože jsem byl řím dál těžší, taky ocásek jsem měl a tím jsem silně mával a šlehal do všeho co mu stálo v cestě. Dělali jste si ze mě srandu a často měželi ke dveřím, že někdo klepe. Pak jsme se přestěhovali do velkého domu kde byla i zahrala. Měl jsem se jako v ráji, i když jste mě nechali samotného venku. Měl jsem svou boudu vystlanou slámou a by se mi dobře leželo, venku bylo tak krásně a vy jste celý den za mnou chodili a hrái si se mnou. Začalo padat listí a vaše návštěvy trochu prořídly, ale pořád jsme chodili na dlouhé procházky a já se na vás stále smál a čekal, až hodíte ten můj milovaný míček. Voda v rybníce byla stále studenější, voda v mé misce občas zamrzlá a já dostával dobré teplé večeře. Ale nějak jsem neměl co dělat, tak jsem si občas našel nějakou zábavu... koště se tak pěkně štípalo na kousky když se setkalo s mými zoubky, honil jsem kočky nebo jsem vyčenichal něco dobrého v té nádobě jak tam lidi nosí pytle s těma voňavýma odpadkama. Viděl jsem vás ráno a večer, nějkdy jsme šli odpoledne na procházku, tahal jsem sáně a byla to docela sranda. Pak nějak přituhlo, ale já měl huňatý kožíšek tak mi to nevadilo, jen kdyby se na mě mí lidé přišli aspoň podívat. Na dvoře byla nuda, za plotem běhaly kočky a já si s nima chtěl hrát. Tak rád bych je prohnal. Zkusil jsem se podhrabat, ale nešlo to, zem byla tvrdá. Ale zjistil jsem, že když si stoupnu, tak vidím přes plot docela krásně, jen kdybych ještě kousek... kousíček.. Přeskočil jsem plot aniž bych věděl jak, ale to mě nezajímalo, hlavně že jsem mohl na ty kočky. Tak jsem je proháněl a hnal se zanima až jsem se ocitl na místě, kde jsem ještě nebyl, ale bylo to žůžo! Takových nových věci, co jsem měl na práci.. Očuchat, označkovat, vyhrabat, sežrat.. Přijelo auto a z něj vyskočili mí lidé a já měl takovou radost, že je vidím! Avšak můj pán na mě zle křičel, neím co jsem proved, vždyť jsem si jen hrál. Odvezli mě domů a přivázali k boudě. Šňůra byla sice dlouhá, ale překážela a v noci jsem si do ní zamotal nožičku, tak jsem jí ukous. Brzy ráno jsem se zase nudil, tak jsem se šel podívat tam, kde jsem byl včera, tam byla legrace. Potkal jsem tam i psího kámoše a moc krásně jsme se vyblbli, i když jsem asi trochu zabloudil.. Den byl dlouhý a já dostal hlad, ale nemohl jsem najít cestu domů a tak jsem prostě jen šel a čuchal jestli někde něco neleží, až jsem se dostal k silnici. Byla už tma a já byl unavený zážitky, a taky jsem měl ten hlad a byla mi trochu zima. Chyběla mi bouda se slámou a moje teplá večeře. Celou noc jsem se klepal zimou, ráno byl všude sníh a nos jsem měl zmrzlý a měl jsem ještě větší hlad. Můj psí kámoš někam zmizel a já byl sám. Běhal jsem po cizí vesnici a hledal něco k jídlu, ale ti lidé mi vždy přibouchli dveře před nosem a pak jsem už jen viděl nějaké auto ze kterého vystoupil člověk s velkou tyčí a ta mě málem uškrtila a já se ocitl vevnitř. Jeli jsme dlouho a když auto zastavilo, tyč mě zase škrtila a já musel jít tam, kam chce ona. Zavřeli mě do klece. Nevěděl jsem co to má být a tak jsem tam pobíhal a kňučel, ale nikdo si mě nevšímal. Pak přijel můj pán a zal mě domů. Byl jsem tak šťastný jako nikdy jindy, chtěl jsem mu olízat ceý obličej, ale pán se na mě zlobil. Prý jsem hnusný otravný pes a půjdu pryč. Nechápal jsem... Nevěděl jsem, co jsem provedl. Byl jsem přivázaný na šňůře, který pořád chrastila, kdykoli jsem se hnul. Bál jsem se jí. RAdši jsem ani nevylézal z boudy. Mí lidé kolem chodili, ale nevšímali si mě, nehladili mě. Nevím co jsem jim proved, ale asi něco jo, když mě ignorují.. Je mi smutno, i když už nemám hlad a je teplo, nevím co si mám myslet. Jsem zmatený a zoufalý, ležím na nějakém stole a slyším pána jak mluví o nějakém psovi, který ho napadl a že ho potřebuje uspat, nevím co tím myslí. Nějak ztrácím sílu jsem dost unavený a to je teprv ráno. Zavírají se mi víčka, chce se mi strašně spát.. asi si na chviličku odpočinu, snad mě tady můj pán nezapomene, když na chvíli usnu...

Autor: Eva Tvarůžková
https://arterionforte.websnadno.cz